Sequoia National Park, místo kam jsme málem nedojeli

Fotky: Sequoia National Park

Ještě než vycestujete do Sequoia National Park, zkontrolujte si na internetu, kam vás vaše navigace navede, jinak dopadnete jako my. My jsme například skončili na vyprahlém kamenitém kopci u vstupu pro pěší, který už snad ani nebyl funkční. Jediné co nás uklidnilo bylo to, že jsme nebyli sami. Na úzké prašné cestě jsme se potkali s několika dalšími bloudícími turisty.

To by tak nevadilo, kdyby alespoň všichni cestovali podobným autem jako my. Příjezdová cesta byla totiž úzká jak "himalájská dálnice", která se zařezává do kopce na jedné straně a se 100 metrovou průtrží na straně druhé.

Samozřejmě tu jak na zavolanou zapůsobil Murphyho zákon a proti nám se objevil velký obytný vůz. No, to je tedy dobrý a co teď??? Ihned nám hlavou proběhly fascinující a zároveň bláznivé snímky z himalájských silnic s vyhýbajícími se auty nad strmými propastmi. Naštěstí se řidič protějšího obytňáku chtěl této zkušenosti vyhnout a začal couvat. Ale ouha. Okolo obytňáku obíhá bláznivá blondýna a křikem navádí utrápeného manžela. Výsledkem jejich snažení byl hupkající obytňák na hraně cesty, posouvající se spíše vpřed, než vzad. Tak to bude na dlouho.

Po nějaké době se ze zadní části našeho auta ozvala nahlas vyslovená myšlenka: "Nebude lepší, aby mu s tím krámem někdo vycouval ??? ". Přední osazenstvo vozu ve složení Míša a spolucestující Vojta se obrátili s udiveným pohledem na Lukáše, sedícícho na zadním sedadle. "A ty s tím jako umíš jezdit?" Odpověď byla přímá a jasná. "Horší řízení než Avia - Furgon, se kterým jezdíme na táboře to určitě nebude. Navíc tenhle obytňák bude mít určitě automatiku a posilovač řízení." 

Řidič obytňáku holandské národnosti s nadšením předal řízení a Lukáš nasedl do jeho rozměrného drahouška. Paráda, řízení bylo přesně tak, jak jsme si mysleli. S čím se ale nepočítalo, byl větší výhled do propasti pod cestou. Z kabiny obytňáku byla díra mnohem strmější a hlubší. Pro uvolnění atmosféry si Lukáš zamumlal něco o místu, kde záda ztrácejí slušný výraz, a dal se do práce. Pohyb vzad se u obytňáku rapidně zvýšil a postupně dohopsal k první pravotočivé zatáčce. Z jedné strany skála, z druhé strany strž. Cuk sem, cuk tam, jupí, obytňák je za zatáčkou. Jenže ten pořádný adrenalinový zážitek měl teprve přijít a to otočení.

Zanedlouho se cesta o něco rozšířila a obytňák se postavil na celou její šíři. Blondýna zbledla a ztichla a její manžel se potil tak, že by hravě předčil vteřinový průtok Amazonky. Všichni se zatajeným dechem sledovali milimetrové pohyby obytňáku vpřed a vzad. Čím dál tím víc přední kola lízala drolící se okraj cesty a výhled do propasti byl z kabiny větší a větší. Hurá, obytňák je konečně v pořádku otočen. Propocený holandský chlapík přiběhl s dvaceti dolarovou bankovkou a cpe nám ji do rukou s chrochtavými slovy nekonečných díků. Odmítli jsme ji a chtěli pokračovat dál v naší cestě. Nakonec nám ji stejně nacpal do auta a my vyrazili. Byla otázka, za co byl ten chlapík šťastnější. Za otočení obytňáku, nebo umlčení jeho manželky?! 

Dohromady nás tenhle zážitek stál 2,5 hod. zpoždění, které jsme nedokázali dohnat. S obavou jsme nastavili nový cíl v Sequoia National Park a u vjezdové brány do parku si nahlas oddechli, že druhý pokus dopadl na výbornou. Najednou nás obklopil čerstvý vzduch a klid, který občas narušil nějaký ten hlučnější návštěvník. Pohled na obrovské sekvoje rostoucí do závratných výšin (proces který trvá několik stovek - tisíců let) byl fascinující. Občas jsme měli pocit, že jsme se přenesli v čase do pravěku. K umocnění našeho pocitu už chyběl jen ten dinosaurus.

Na lesních cestičkách s dřevěnými ohradami jsme si mezi monumentálními sekvojemi připadali jako mravenci. S vozíčkem jsme hravě projížděli okolo stromů a informační tabule nás obohacovali o zajímavé informace. Dlouho jsme se zde bohužel nezdrželi a pokračovali dál směrem L. A.

Pokud do parku zavítáte a budete přemýšlet nad zajímavým suvenýrem, doporučujeme si zde zakoupit sazeničku sekvoje, kterou si doma můžete zasadit.

Do L.A. jsme se vydali po silnici č. 1. Jsou zde zajímavé výhledy na skalnaté útesy, které nekonečně omílají tichomořské vlny. Při troše štěstí jsou z odpočívadel vidět i kosatky a rypouši. Nalepeni na oknech auta jsme s velkým očekáváním špízovali okolí, zda nezahlédneme nějakou tu ploutev. Bohužel jsme nic nezahlédli. Velkou nevýhodou této silnice pro vozíčkáře je to, že v těchto končinách narazíte na bezbariérové toalety pouze výjimečně. 

Konečně jsme přijeli do Santa Barbary, kde nás přivítal penzion Oasis Inn and Suites. Další den jsme se na Santa Monických plážích rozloučili se západem USA a připravovali se na noční šestihodinový let směrem na východ do Washington DC.