První den v nejlidnatější zemi světa (Neděle)

Náměstí nebeského klidu, Zakázané město, park Jingshan

Náměstí nebeského klidu - Tian’anmén Guangchang (Tchien-an-men- Kuang-čchang) - mapa - byl první cíl našeho dne. Vstup je zdarma a před vstupem jsme museli podstoupit kontrolu našich batohů. Je známo, že je náměstí velké, ale až takhle, to jsme nečekali. S úžasem jsme čuměli na obrovskou, mramorovou placku s rozlohou o velikosti Vatikánu (440 000m3). Náměstí získalo svoje jméno díky bráně Nebeského klidu stojící na severní straně, kde začíná Zakázané město. Od Maovi smrti (1978) byl na čele této brány umístěn jeho portrét s nápisem Dlouhý život Čínské lidové republice. Mimo zmiňované brány se tu nachází Památník lidových hrdinů s Velkou síní lidu, kde probíhají sjezdy komunistické strany Číny, Mauzoleum Mao Ce-tunga, Čínské národní muzeum a dvě impozantní brány Qianmen (známé pod názvem Zbengyangmen) a Jianlou (známé pod názvem Šípová brána). Nedílnou součástí náměstí jsou uniformovaní lidi, kteří tu stojí snad na každém rohu. Pro nás tak trošku nevídaný a nezvyklí jev.

Po opadnutí úžasu z velikosti náměstí, jsme jej překrosli a prošli bránou Nebeského klidu do Zakázaného města (mapa). Tento rozhlehlý palác obklopen hradbami a vodním kanálem je hlavním turistickým tahákem a není se taky čemu divit. Vždyť bylo po dobu 500 let, kdy zde vládlo 25 císařů, veřejnosti nepřístupné. Světu se otevřelo až ve dvacátých létech minulého století. Do té doby bylo město považováno za středobod čínského vesmíru. Vraťme se ale k naší návštěvě. Jakmile jsme prošli bránou Nebeského klidu, drncali jsme si to po kostkách v nekonečném proudu lidí. Hrůza. Naštěstí byl vždy opodál mimo hlavní proud lidí pruh z hladké dlažby. To nejhorší nás ale teprve čekalo. Na konci města u Brány Nebeské čistoty a Císařské květinové zahrady, se všichni návštěvníci střetávají a v době naší návštěvy tu byla doslova hlava na hlavě.

Odmyslíte-li si ty šílené davy lidí, tak je město velmi zajímavé a v případě menší návštěvnosti, stojí určitě za návštěvu. Bohužel se tu vozíčkář s doprovodem hrozně nadře. Město je pro ně nedostatečně přizpůsobené a pro samotného vozíčkáře nedosažitelné. Průchody mezi jednotlivými branami mají vysoké kamenné prahy, bez nájezdových plošin. Aby se na ně sám vozíčkář vyškrábal, potřeboval by k tomu menší horolezecké vybavení. Nájezdové plošiny jsme potkávali pouze v průchodech mezi budovami.

Největší problém jsme spíš viděli v samotném značení zajímavých míst, které bylo označeno pouze čínskými znaky tzv. rozsypaným čajem  bez kombinace s latinskými písmeny, hlavně v mapách. Velkým pozitivem byly bezbariérové toalety a částečná znalost anglického jazyka místními zaměstnanci.

Cena vstupu pro jednu osobu a základní okruh 60 Juanů (2016), za některé úseky se musí zvlášť zaplatit u pokladen před vstupem. Mezi takovéto úseky patří například Zeď Devíti draků v jihovýchodní části města.

Park Jingshan (mapa) – byl třetí a poslední cíl tohoto dne. Leží u východu ze Zakázaného města a na čínské poměry je bezbariérový. Co nás během pobytu v Číně na městských parcích nejvíce překvapovalo, byla nutnost placení vstupu. Ta nebyla nijak převratná vždy symbolická. U Jingshan parku byl například vstup 2 Juany (2016), který platí i vozíčkáři. Největší dominanta parku je jeho pahorek, který byl vytvořen ze zeminy vytěžené při hloubení vodního příkopu Zakázaného města za vlády mingského císaře Yongleho. Ke zdolání tohoto pahorku je zapotřebí hodně síly. My jsme se vyškrábali k první vrcholové věži a dál to raději nezkoušeli. Cesta je prudká a připomíná spíš zdolávání nějaké himalájské osmitisícovky s tím rozdílem, že zde jdete po hladké a betonové cestě.  Ptáte proč vynaložit plno sil k vyškrábání se na nějaký pahorek? Odpověď je jednoduchá. Je odtud ohromující výhled na Zakázané město s částí Pekingu. Samotný vozíčkář se sem bohužel nevyšplhá, s jedním doprovodem je cesta obtížná a to hlavně dolů (výstup doporučujeme spíš se dvěma doprovody).

V parku jsme se setkávali s obyvateli Pekingu, kteří si tu užívali oázu klidu zpěvem, tancem a jinými sportovními aktivitami. A na závěr ještě jedna zajímavost o parku. Dle legendy měl park s pahorkem ochraňovat císaře v Zakázaném městě před škodlivými vlivy přicházející ze severu. Bohužel přítomnost parku nezabránila poslednímu císaři Chongzhenovi ve spáchání sebevraždy, který se tu v roce 1644 oběsil. S touto pozitivní informací jsme se vrátili zpět do našeho hotelu a plný zážitku padli za vlast.